Konečně do toho šlápni

Pan režisér nám to říkal pořád dokola: „Tak šlápni do toho!“ A my jsme stáli na jevišti s tím nepříjemným pocitem, jako by nám někdo strhl oblečení. Tělo zůstalo. Duše udělala striptýz.

Přesně o tom je tvorba. A přesně to většina lidí nikdy neudělá.

Jaká je vlastně sebehodnota tvůrce, a ještě pokud má být tvůrcem jako součástí trhu. Zboží, co se samo nabízí.

Já jsem do toho šlápla v herectví. Skočila jsem do té kaluže, spáchala to niterné odhalení, pustila kontrolu. Ale ve všem ostatním? Držela jsem se u zdi. Nikdy jsem nestudovala tanec — tancovala jsem. Nikdy jsem nestudovala malbu — maluji. Nikdy jsem nechodila na literární akademii — píšu. A co je ještě drzejší: učím. Předávám dál disciplíny, na které nemám diplom.

A přesně tady začínají přicházet ti, kteří prý vědí více a líp. Ti z rodiny, ale i z blízkého okolí.

Přehlídka jejich nevyžádané moudrosti:

• Ty nekreslíš z paměti? To umí každý.
• Profíci nepíší o sobě. Ty jsi jako malé dítě.
• Raději nezpívej, máš nepříjemně zvučný hlas.
• Holčičko, ty nemůžeš být spisovatelka. To jen vyvolení.

Nikdo z nich netančí. Nikdo z nich nepíše. Nikdo z nich nedrží štětec. Ale všichni mají názor na to, co já smím.

A já jsem jim — na dlouhé roky — uvěřila.

Od mala jsem si přála být autorkou bestsellerů.

Román Hvězdy mně přály? je bestsellerem pro každou jednu čtenářku, která ho četla. I když z hlediska čísel toto označení mít nemůže, každého čtenáře nějak ovlivnil, a ještě nějakou dobu mu zůstal v mysli.

Scénárista slavného seriálu mi dal zpětnou vazbu na „Hvězdy“. Jo, trochu jsem se bála a přišlo mi: Nebylo to špatné. Ale čekal jsem víc. Napsala jste to hluboko pod svými schopnostmi. (Jeho mail shrnut do tří vět).

Byla jsem smutná. Pak mi to za pár dní došlo — to byl největší kompliment, jaký jsem dostala. Viděl v mém textu strop, který jsem si sama postavila.

Já do toho nešlápla.

A věděla jsem proč. Ty nevyžádané kecy se mi zahnízdily v hlavě tak hluboko, že jsem začala tvořit pro ně. Aby to nebylo moc. Aby se nikdo neurazil. Aby to bylo bezpečné.

Přitom já sama říkám svým žákům: surová emoce, je to tvorba, co jde vždy přes vás.

I když píšete o někom jiném. I když hrajete někoho jiného. Je to váš filtr, vaše srdce, vaše krev na papíře. Pište tu hloubku, nebojte se jí.

Takže proč ta pravidla neplatí pro mě?

Peníze?! Proč se vlastně tvůrci omlouvají za svou existenci?

Nabízím knihy, texty, obrazy, workshopy. Produkt jako každý jiný. Jenže lidi mají pocit, že za kulturu se platí méně. Nebo vůbec. Nebo že je to vlastně koníček, tak proč by platili jako za normální práci.

Víte, kolik umělců třelo bídu celý život a slávy se dočkali až po smrti? Víte, kolik jich zemřelo jako géniové v anonymitě, protože svět neuměl ocenit energii, kterou dali do světa?

To není romantický příběh. To je selhání trhu.

Trh nereaguje na vaši slušnost. Trh reaguje na vaši krev.

Když tvoříte u zdi, lidé to cítí. Cítí tu autocenzuru, ten strach, tu zdvořilou vzdálenost. A proč by měli platit za vlažný odvar vaší duše? Lidé platí za pravdu. Za to, že se v tom vašem striptýzu konečně uvidí i oni sami.

Dost.

Dost omlouvání za tvorbu bez diplomu. Dost cenzury, aby to nebylo moc. Dost čekání na povolení od lidí, kteří sami nikdy nic nevytvořili.

Rozhodla jsem se šlápnout do toho naplno. Ne elegantně. Ne s jistotou výsledku. Surově, na dřeň, bez pojistky.

Protože tvorba není charita. Je to energie — živá, reálná, měřitelná. Stejně reálná jako elektřina, která ti svítí v bytě. A za tu taky platíš. Bez mrknutí oka.

Když si koupíš obraz, nekupuješ plátno s barvou. Kupuješ hodiny samoty v ateliéru, roky pochybností, jeden konkrétní okamžik, kdy jsem se rozhodla to nepřemalovat. Kupuješ svobodu — moji i svoji. Protože umění bez autocenzury ti dovolí cítit věci, na které ty sám nemáš slova.

Když koupíš knihu – kupuješ příběh. Něčí příběh, který může být i tvůj. Můžeš se v něm najít. Můžeš si v něm něco najít. Minimálně to, že s touto knihou v ruce strávíš nějaký čas v radosti, s úsměvem, možná také se slzičkou. Nenechá tě jen tak.

Když koupíš workshop — koupíš odžité zkušenosti. A prostor, kde si dovolíš zjistit, že umíš víc, než sis myslel.

A svoboda má cenu. Vždy měla.

Já svoji konečně znám.

Budu dál psát, malovat a učit. Ale bez omluv. Bez čekání na potlesk od těch, kteří nikdy nedrželi štětec.

Příště se nebudu ptát, jestli smím. Prostě do toho šlápnu. A ta kaluž? Je možná hluboká. Ale co, sakra, ta voda je osvěžující. Za umění se platí. A já za své konečně stojím.

Moje tvorba není vaše zrcadlo. Je to můj oheň. Buď se u něj ohřejete, nebo se spálíte. Obojí je v pořádku. Jediné, co už nikdy nedovolím, je, aby vyhasl jen proto, že někdo jiný neumí škrtnout sirkou.

Takže, pokud chcete kus té pravdy, pojďte blíž. Ale nečekejte slevu za moji nejistotu. Ta už neexistuje.

Šlápla jsem do toho. A vy?