Ty jsi tak renesanční člověk, nosánku…

Dovolím si příběh z mého soukromí s přesahem do hluboké myšlenky, kterou ti chci sdělit.

V hluboké minulosti mi jeden bývalý přítel, neustále opakoval větu: „Ty jsi tak renesanční člověk, nosánku!“ Na této větě se mi líbil jen ten nosánek. To renesanční jsem absolutně nechápala a možná mě to i lehce uráželo, protože jsem přesně nevěděla, co tím myslí. Jednak jsem si nepřišla příliš výjimečná. A také nerozuměla jsem tomu termínu na sto procent. Narážel na to, že umím vše z kreativy. A navíc mě zajímá kde co, co se kolem mě mihne.

Na úvod: co je přesně terminus technicus „renesanční člověk“?

Zeptala jsem se AI. Tady je odpověď:

Co znamená renesanční člověk?

S tímto termínem se váže spousta zajímavých věcí!

Když se o někom řekne, že je renesanční člověk (často se používá i latinský výraz Homo universalis – univerzální člověk), znamená to, že se jedná o mimořádně všestrannou osobnost s rozsáhlými znalostmi a schopnostmi v mnoha různých, často i zdánlivě nesouvisejících, oborech.

Tento termín odkazuje na ideál člověka v době renesance (14.–16. století), kdy se kladl velký důraz na vzdělání, rozvoj jedince a harmonii mezi tělesným a duševním rozvojem. Renesanční osobnost se nespokojila s jednou specializací, ale snažila se dosáhnout mistrovství v mnoha oblastech.

Charakteristické rysy

Renesanční člověk typicky vyniká v:

• Umění: Může být malířem, sochařem, hudebníkem nebo architektem.
• Vědě a poznání: Má zájem o matematiku, fyziku, anatomii, astronomii, nebo filozofii.
• Fyzických dovednostech: Někdy se u něj předpokládá i zdatnost v jezdeckých či vojenských dovednostech.

Příklad

Nejlepším a nejpoužívanějším příkladem je Leonardo da Vinci – byl malíř (Mona Lisa), sochař, architekt, hudebník, vynálezce, anatom, inženýr, kartograf, geolog a botanik.

V dnešní době

V současnosti se takto označuje člověk, který:

1. Má široké spektrum zájmů a vzdělání.
2. Je zručný v mnoha různých oblastech (např. kombinuje technické dovednosti s uměleckou tvorbou).
3. Je zvídavý a otevřený novým poznatkům.

Je to zkrátka všestranně nadaný a rozvinutý jedinec.

Dobře tedy, už mě to neuráží. Ale nepovažuji se nijak výjimečnou personu. Rozeberu to:

Hudba:

Velice jsem toužila po klavíru. Bylo mi řečeno, že se nám nevejde domů. Do baráku na statek. Tak jsem přešla k záložnímu plánu, že chci hrát na kytaru. Ta se nám domů vešla. S novou kytarou jsem v devíti letech vyrazila do „Lidušky“. Tam mi řekli, že mám krátké prsty, takže nashle. Pravdu měli. Ale socialistické školství opravdu nikoho nikdy nemotivovalo a ani si nebralo servítky s dětskou motivovanou duší. Doma jsem kytaru pověsila na hřebík. Tam visela dlouhých šest let. Vzala jsem ji na milost jako zprostředkovatele balení jednoho spolužáka. Navlíkla jsem to tak, že bych se strašně moc chtěla naučit hrát. A spolužák, který byl v té době už virtuózem velmi rád a polichocen tuto výzvu přijal.

Psaní:

Píši asi od doby, co jsem začala číst. První veledílo bylo, když jsem panu Nosovovi dopsala další díly Neználka. Na střední jsem vedla školní časopis, taková Andrea Zuckermanová (pro ty z vás, co znáte Beverly Hills 90210). A po přestěhování do Prahy jsem hojně přispívala do valašských plátků děním z kultury. Když taková Jarmilka Šuláková měla v Praze koncert spolu s ogary z Fleretu, byla jsem to já, kdo dodal reportáž. Potom na řadu přišly fejetony, povídky. Prostě, kde co a kde pro koho. Až jsem si konečně splnila tajný dětský sen a stala se spisovatelkou. Mí klienti, žáci i čtenáři tvoří můj poměrně spokojený fanklub. Děkuji. I když mi to asi nebudeš věřit, ve škole jsem měla ze slohu a z češtiny trojky.

Kreslení a malování:

To je asi jediná věc, co jsem podědila. Maminka je výtvarnice. Začala v propagaci ve strojírenském MEZu, později v IRISE. Pokud je ti to povědomé, ano, jsou to vánoční ozdoby. Pokračovala leta letoucí jako malérečka kraslic. Tak jako jsem nebyla dobře hodnocena z češtiny, byl fakt, že mamka kreslí známkován v mé známce z výtvarky. Když jsem se jednou ozvala, proč mám z výtvarky zase trojku, dozvěděla jsem se, že to dělá všechno za mě mamka, proto trojka. „Ok. Mamí, už můžeš zpod té lavice vylézt. Už to prasklo!“ A za hlubokého socíku jít studovat školu, kterou chceš, a ještě k tomu uměleckou, to bylo větší sci-fi, než seriál Návštěvníci.  Takže jsem skončila na ekonomce, omylem.

Tanec:

Od mala jsem měla nějaké zdravotní problémy, a ještě k tomu silné brýle. Učitelé, aby mě nemuseli hlídat při tělocviku venku, tak mě raději strčili vedle do třídy. Sice jsem uměla nádherně číst, ale stávalo se ze mě nemehlo. V ozdravovnách jsem to doháněla a řádila na opičí dráze až do doby, než jsem z jedné odpadla a skoro si zlomila vaz. Tak jsem už taky dostala strach. O brýle jsem měla strach od mala. Kdyby mi je někdo rozbil, nedojdu domů.

V pubertě jsem objevila tanec. Od vystupování na plesech až po provozování taneční školy, a dokonce i salsatéky v Praze. Tak moc jsem se v karibském tanci shlédla. Mám vtipnou historku ze střední na téma má klasifikace z tělocviku. Měli jsme skvělého učitele, pana Kavana. V prváku jsem byla nekvasifikovaná, protože jsem měla osvobození od doktorky. A v pololetí druháku si mě tělocvikář zavolal do kabinetu a pravil: „Smilková, co vám jako mám dát z tělocviku. Prostě za pět! Přece nepropadnete z těláku a já nejsu debil! Takže za čtyři. Smilková! Doprdele, tak za tři! Jaké máte známky?“ Odpovídám, že dvojky, trojky, jedničky. „Smilková! Přece nebudu kazit vysvědčení, já ani trojku nikdy nikomu nedal. Tak za dvě! Ale oba víme, že je to za pět!“ S děkovnou úklonou jsou vycouvala z kabinetu a byla jsem touto historkou docela zničená. Když jsem odpoledne poplakávala na tanečním tréninku, dostala jsem skvělý nápad. Donesla jsem tělocvikáři lístky na městský ples, kde jsme měli vystoupení.

V pondělí po plese: „Smilková, máte ode mě za jedna! Každý umíme něco! A to vystoupení bylo fakt dobré!“

Pátrala jsem v historii, kdo z rodiny byl talentovaný na cokoliv kreativního. A kromě mámy, jsem nenašla nic. Kromě teda srbských předků. Tak zřejmě z této horké větve. Ale opravdu nevím.

Jaká je teda ta hluboká myšlenka tohoto příspěvku?

Kreativitou bojujeme proti stresu. A dost úspěšně. Ale i samotná kreativita může stres přinést. Když tě někdo vyhejtí, nevěří ti, zesměšní tě. Nenechej se a tvoř! Zkusit to, i když si myslíš, že to neumíš, to je ta výzva. Kreativita k životu patří. Je to prevence stárnutí mozku. Je to bojovník proti stresu. Je to doplňovač skvělé nálady. A to se nenechej připravit.

Můžeš začít třeba tím, že přijdeš na workshop Pastelky místo pilulky. TADY více informací. Těším se na tebe.