Kdysi dávno jsem měla dva hlavní sny. Ten první, opravdu od dětských let, byl být spisovatelkou. Ten druhý, ze střední, mít diskotéku nebo taneční školu. Ten první sen mé okolí označovalo za bláhovost. Ať se dál věnuji svým slohovkám, básničkám, příspěvkům do novin za pár korun, ale jako profese? To přece nejde. To je věc jen vyvolených. A už vůbec to není pro nikoho z malého města.

Splnila jsem si ten reálnější sen. Otevřela jsem si taneční školu a později k ní i tu diskotéku. Protože to byl sen, podnikala jsem s velkými emocemi. A až na sílu překonávala spousty překážek. A zřejmě jsem to dělala dobře, protože všichni kolem mě chtěli žít můj sen a prohlásit ho za svůj vlastní. V touze nevzdat se, přehlížela jsem některé podpásové akce od nejbližších a s vypětím všech sil jsem bojovala dál. Škola byla velmi úspěšná a diskotéka známá a navštěvovaná. Ale jednou mi síly došly. A to jsou ty chvíle, kdy vás nepřítel ve fraku přítele utopí na lžičce vody.

Rychlý sešup na dno. Dluhy. Na dně je dobré to, že se od něj můžete odrazit. Jsem ten typ, co při krizi nahodí krizový plán a s chladnou hlavou vyhodnocuje situaci a rizika. Přepych hysterie si dovoluji při nesmyslných banalitách. Při průserech ne.

Začínám znovu od čistého stolu. A je na čase splnit si druhý sen. Co si myslí druzí o jeho reálnosti mě pramálo zajímá. Dovolila jsem uvěřit sama sobě, že spisovatelkou budu. Opravdu stačí uvěřit a dějí se zázraky.

A tak není náhoda, že hned v prvním románu „Hvězdy mně přály?“ to o snech bude.

Mou inspirací je anglická spisovatelka Jackie Collins. Miluji ji pro její provokativní styl a čtivost. Velmi troufale bych si přála být českou Jackie Collins.

A druhou inspirací je brazilský spisovatel Paulo Coelho pro jeho moudrost.