Neptej se, kdo tě nakopne. Ptej se, kdy konečně začneš makat.

Doba přeje zkratkám. Mentoring na lusknutí prstu. Tisíce „rad“, jak být přes noc bohatý, viditelný, úspěšný – stačí zaplatit kurz za desítky tisíc, stačí koupit šablonu, stačí nechat se vést (většinou někým, kdo sám nemá za nehet zkušeností). A my? Platíme. Kopírujeme. Sledujeme ty, co už to „mají“.  A čekáme, že ta energie na nás přeskočí.

Nepřeskočí.

Kde se vzala představa, že to půjde bez dřiny? Že si sednu do tureckého sedu, hodím se do zenu a ono se to stane.

Pocházím ze statku na valašské samotě. U nás se opravdu dřelo. Dřelo se na poli, kolem zvířat. Každé brzké ráno se jezdilo na trhy a jarmarky. Vše bylo kolem hospodářství. Máma ještě po večerech dělala svou práci. Pracovala z domova, ale práci, která je a byla na úrovni věznice – lepení pytlíku apod. Uhrála to na to, že se bydlíme mimo svět a musí se starat o babičku. Byly jsme tři ženy na statku plus sezónní pacholek (pomocník – překlad). Fakt to stálo za to. Dřina znamenala přesně to, co ti vyvstane na mysli, když vidíš to slovo. Dřelo s rukama v hlíně. Dědovi v padesátých letech dvakrát oměnili peníze. Takže úspory ze dne na den neměli žádnou hodnotu. Zatnul zuby a jel nanovo. A do třetice ten barák prostě postavil.

Ani mí spolužáci a jejich rodiny už nežili v tomto módu. Většina z nich tvořila průměrnou rodinu za socíku a bydlela v bytě na sídlišti. Neříkám, že to měli dobré nebo špatné. Měli to jiné. Byla to norma.

Sice už nemusíme dřít s rukama v hlíně, ale také jsme ještě moc nenašli sami sebe a pořád hledáme někoho, kdo nám řekne, co máme dělat. Neuvědomujeme si ten komfort nedřiny. A hledáme zkratky.

Nemysli si, já sama jsem hledala zkratky. Já sama jsem se několikrát napálila. A také ale mohu říct, že já sama jsem si spousty cest v podnikání vyšlapala.

Možná proto, že úspěch přicházel pomalu, chtěla jsem to urychlit a investovala jsem do mentorky a do PR. Nepřineslo mi to úspěch a ani výsledky. Mohu říct, že dost desítek tisíc vyhozených z okna. Za nulový výsledek.  Zapomněla jsem někde v průběhu toho snažení a té dřiny na to, že jsem to já. A hlavně mě to má přinášet radost.

Podnikatel maká víc než 8 hodin. Bez jistot. Ale svobodně.

Bez šéfa. Bez jistoty. Bez „někdy potom“. Je to ale cesta svobody. A cesta zodpovědnosti. Neměnila bych. Vyzkoušela jsem si i pracovat pro někoho. Nejde to. Jsem nezaměstnatelná.

Přestáváme věřit sobě, protože si zvykáme věřit jiným víc. A hlavně: si necháváme do všeho všechny kecat. Neděláme věci srdcem a rádi.

To je také ten rozdíl mezi mnou a mezi mou rodinou. Oni všichni dřeli protože: se to musí, ty zvířata jíst musí, pole se zalít musí. Neustále čelili nedostatku. Neustále se šetřilo. Nebyl absolutně žádný přebytek. Domácí potraviny na trhu stály minimum ceny oproti obchodu (máš to doma, platit za to nepotřebuješ). Dnes jsou jakékoliv produkty s nálepkou BIO, či pseudo BIO, vyhnané marketingem cenově tak nahoru, že situace je úplně jiná. Když už to vypadalo dobře, byl mráz nebo sucho a úroda nebyla. Neustálá depka ti řeknu. Lidé si to měli úplně jinou životní filozofii, takovou připonasranou, řekla bych. Kdo by také juchal, když večer už necítí záda, salát mu sežrala koza a nic moc nevydělal, protože musel dál slevu na vajíčka protože…

Dnes máme spousty technologií a ulehčení. Nemusíme se „hrabat hlínou“. Místo toho, abychom tohoto faktu využili. Sedíme ve svém komfortu. Nemákáme a naučili jsme se platit za „nakopnutí“. Ne proto, že bychom neuměli. Ale proto, že nevěříme sobě.

Platíme drahé prachy, aby nás někdo vyhajpoval. Joo, to je ono.. To dám! Posloucháme motivační kecy, které říkají, že „můžeš všechno“, místo abychom se zeptali: „Co teda konkrétně mám dělat zítra ráno v 9h a potom v 10h?“

Kopírujeme mentory, jako bychom ani mozek neměli. Mentor vstává v 5 ráno, já budu o půl páté! To by mě zabilo, lidi. Mě to nejvíc myslí odpoledne a večer. Ráno spím. Neblbněte. Dělejte to, co vám vyhovuje. Nekopírujte, ale inspirujte se. A ne rádoby mentory, ale opravdu úspěšnými lidmi.

Neustále hudrujeme a sledujeme druhé, místo abychom si užili sami sebe. Knížku přečetli, kafe vypili, na procházku zašli, zasmáli se něčemu. Potom už nemáme kapacitu být tou nejlepší verzí sebe. A ta se nerodí v pohodlí. Rodí se v tichu, v dřině, ve vzdělání, v práci, kterou nikdo nevidí. A také v pohodě. Řekla bych v pohodě mysli. Nemám ráda ezo kecy.  Ale něco ti ještě svěřím:

Vše, po čem jsem toužila a uměla jsem si to představit, to se v nějaké podobě stalo.

Ale jen když jsem si to opravdu z hloubi srdce a v dobré energii přála. Přitáhla jsem si mnohé. Paradoxně jsem v jednu chvíli objevila dokument a knížku Tajemství. A začala jsem to praktikovat. Od té chvíle se vůbec nic nedařilo. Neuvědomila jsem si, že už to dávno žiju.  A současně s tím vznikal nějaký paralelní paskvil, jak o tom mluvím s mnohými lidmi, ten už jede po povrchu a já si navíc přeji jejich přání (jakože měla bys mít děti, měla bys mít normální povolání, třeba být účetní).  Když jsem měla nakonec své opravdové, tak jsem v tom byla tak pohlcená, že jsem neviděla nalevo, napravo.

Co z toho všeho plyne?

Používej selský rozum.
Využij to, co ti bylo dáno – nadání, schopnosti, kapacitu. A také znalosti na tvé cestě získané.
Dělej to srdcem. Ne kvůli like a počtu sledujících.
Obklop se lidmi, kteří makají, ne jen mluví.

Udržuj se v dobré náladě. Negace jen žerou energii.

Nespoléhej na druhé. Nikdo tě nezachrání. Ale ty můžeš zachránit sám sebe.

A něco dělej. Denně. Poctivě. Bez okecávání. Každý den jeden krok k cíli.

Tajemství neexistuje. Je to vše v tobě. A o tobě.

Nepotřebuješ víc rad. A už vůbec ne ode mě. To je jen taková úvaha, syrová a bez pozlátka.

A protože každý blogový článek musí mít CTA a prolinky. Učím to také 😊

Chceš-li mě následovat, pozvu tě:

Na kurz Psaní příběhů v době AI (jestli chceš slevu 10% z ceny, napiš mi).

Na společnou cestu se SuperPatch