Nebezpečný cizinec

Procházka, procházka, prosím. Hm, nic.

Moje zase sedí u počítače a nevnímá. Dobře, zkusím to s panem Kachnou, pomyslí si Majda. A už běží se žlutou vypelichanou kachnou v zubech, které ještě nepřestalo fungovat nepříjemné pískátko.

Písk, procházka, písk, písk.

„Co je? Co blázníš?“ Začala si všímat Moje, když několikrát dostala panem Kachnou zásah do kotníku, „dobře, dobře, jdeme ven.“ Uvolila se Moje.

Ve vzduchu je cítit jaro, to sluníčko začíná hřát. Kochá se Majda a čmuchá si, co je nového.

Křik.

Ptačí křik a pískot. Řvou jeden přes druhého a až panicky poletují z větve na větev.

„No pojď, chtěla jsi na procházku a teď tady postáváš a okukuješ.“  Poňouká ji moje Moje.

„Nestůj tady, běž pryč.“ Prolítne  Majdě nad hlavou straka.

 „Prosím tě, ty flekatá, proč bych si tady nemohla stát?“ ohradí se Majda

„Hepčíííííík.“  

Rána jako z kanónu. Kosák tím kýchnutím sám sebe katapultoval z nejvyšší větve až na zem.

 Straka i přes tu ránu nepřestává: „Ptačí král umírá.“

 „Kdo umírá? Co se stalo?“ Diví se Majda.

„Ehm, ehm, ehm,“ kosáka umlčí záchvat kašle.

„No nazdar.  On už to má taky.“ Spráskne křídla straka.

 „Ve městě je cizinec. nakazil našeho krále. Určitě má ptačí chřipku!“  Překřikují se ptáci navzájem.  „Včera byl  u našeho stromu, a kašlal.“  Chopí se vysvětlování straka. „a nedal si křídlo před zobák a flusnul na krále.“  Dodá důležitě.

„Jaký cizinec?“ Majda nevychází z údivu z vyděšené straky.

Všichni se slétnou a překřikují se jeden přes druhého:

„Je to velký pták“

 „A červený“

„Je cizinec.“

„Takže má ptačí chřipku, to je jasný.“

 „Mluví lidskou řečí.“

„A pořád říká SAKRA!“

Majda pozoruje vyděšené ptáčky, je ji jich líto. To přece nemůže být tak těžké, vyčmuchat cizího ptáka. Zamyslí se a definitivně se rozhodne pro pomoc.

„Slibuji Vám, že červeného cizince najdu.“, oznámí jim slavnostně.

„Šmankote, nikam nechoď“, lekne se straka a varuje, „chytneš ptačí chřipku!“

„Nesmysl. Já jsem pes, nemůžu chytit ptačí chřipku.“ Uklidňuje ji Majda.

„To není pravda, tu můžou chytit všichni. Ptáci, lidi, všichni. A umřou.“  Straka už je úplně nepříčetná.

„Klid, pomůžu vám,“ řekne Majda a hned táhne Moji vstříc za novým dobrodružstvím.

Cestou si Majda sama pro sebe rekapituluje indicie: Zásadní stopa k pátrání je slovo.

A zatváří se důležitě.

SAKRA, to je to slovo. Bude to velice důležité a zvláštní slovo. Já ho nikdy neslyšela. Pokračuje si Majda v úvahách.

A už vleče nic nechápající Moji dál.

„Kam mě to táhneš? Co jsi to zase vymyslela, Majdo?“

Procházejí křížem krážem zahradu a přilehlé ulice. Majda  pobíhá, čmuchá. Zkoumavě se dívá nahoru do korun stromů a hledá cizího ptáka.  Potom zase přitiskne čenich k zemi a běží po vůni stopy. Mám ji, mám ji!

Škoda. Jenom slepice. Zjistí Majda zklamaně. 

Z druhé strany ulice přichází hlouček lidí. Majda se mezi ně vrhne a hledá dál.

„Majdo! To nemůžeš!“ Krotí ji Moje. „ Jdeme domů, pojď.“ Majda najednou zahlídne u nedaleké branky chlápka jak sype odpadky z koše do popelnice. A strašně u toho nadává.

„SAKRA!“ 

Stopa. To je stopa! To je to slovo! Rozběhne se Majda k pánovi.

Moje chce jít úplně jiným směrem a táhne Majdu pryč.

Ta se zapírá packami o beton, aby ji Moje nemohla odtáhnout a usilovně přemýšlí, jak vyřešit tento zapeklitý detektivní případ. Potřebujeme se dostat k němu domů.  Musím to nějak udělat. Dostane geniální nápad: Co takhle je seznámit?  To je jediný způsob.

„A nelíbí se ti?“ Spiklenecky mrkne na Moji.

Moje ale chce jít na druhou stranu. A vůbec nechápe vážnost tohoto detektivního poslání.

„Haf, haf, haf.“ Začne Majda štěkat směrem k pánovi, aby co nejvíc upoutala jeho pozornost.

„To je krásný pejsek.“ Pochválí ji pán.

Výborně ještě ho olíznu, nebo kousnu? Řeší Majda dilema.

 „Haf, haf. Nestůj jako vyoraná, musíme k němu domů hledat stopy. Tak dělej něco.“ A trhne vodítkem. To Moji trochu probere.

„To je dneska krásně, co?“ Zahaleká muž a sehne se k Majdě a pohladí ji.

Moje jen kývne na pozdrav a víc jí chlápek nezajímá.

To už je Majda absolutně vynervovaný pes.

„Musíme k němu na kafe. Hledat stopu. Slyšíš?“ Naléhá. „Tak dělej něco. Očuchej ho ještě na pozdrav. Honem.“

„Jak se pejsek jmenuje?“ Chce chlapík navázat hovor.

„Majda,“ odpoví sice Moje s úsměvem, ale už strká Majdu pryč.

Ta se však nevzdává: „Očuchej ho! Olízni ho, celýho. Dělej!“ A rozhodne se tedy sama tuto situaci vyřešit skokem vysokým a celého chlápka oblízne.

„Majdo, neskákej! Promiňte.“ Zachraňuje Moje.

Pán se usměje.

V tom si Majda všimne, že v domku, před kterým stojí, jsou otevřené dveře. Vysmekne se a běží dovnitř.

„Majdo, pocem!“  Jen rezignovaně hlesne Moje.

„Promiňte,“ omlouvá se se znovu.

Jenže on se usměje a řekne: „tak si pro ni dojdeme, ne?“

Moje tenhle malý dům se zahrádkou na konci ulice zná. Míjí ho s Majdou skoro každý den.

Výborně, pomyslí si spokojeně Majda, která je sleduje ze zádveří. Teď už jen zbývá najít ptáka.

„Sakra, sakra.“ Ozvalo se od vedle. Majda vyrazí.

V kleci spatří velkého červeného ptáka. Nadšeně před klecí zaštěká. Její štěkot přivolá pána a Moji.

 „Sakra, Buenos días. Sakra.“ Ozývá se dál z klece.

„Jé, papoušek! A mluví!“ Moje ani neví, že našla zdroj nadávek.

„Dovolte, abych vám představil velkého červeného Ara Araraunu z Mexika. Musel se sem dostat z nějaký lodě.“ Představuje papoucha nadšeně pán.

„Ten je krásný,“ pochválí Aru Moje a pokračuje, „a nechybí někomu?“

„Nechávám mu otevřené okno, kdyby chtěl letět domů. Ale vždy se mi vrátil. Asi bude hodně chytrej.“ S úsměvem praví pán.

Hepčík! Nadskočí papoušek.

„Asi je tady na něj zima, protože začal kýchat a dostal kašel. Zašel jsem s ním u veterináři. A naštěstí je úplně zdravej, jen papouch nastydnul.“

Ara se na bidýlku otáčel ze všech stran a užíval si pozornosti. Po dalších kýchnutí ho předvádění přestalo bavit a vyletěl z klece a dál otevřeným oknem ven.

Majda vystartuje dveřmi za ním.

 „Buenos días“, sedá si s pozdravem Ara na strom sotva se jen k němu přiblíží.

Na stromě znovu zavládne panika.  

Přibíhá Majda.

„Nebojte se ptáčkové“, uklidňuje situaci.  „To je Ara z Mexika. Bydlí tady v domečku, s pánem, na konci ulice. A absolvoval lékařskou prohlídku. Žádnou ptačí chřipku nemá. Bylo to jen nastydnutí.“

Všichni ptáčkové se trochu váhavě slétají se kolem cizího Ary.

„Sakra, Buenos días.“ Pozdraví je znovu Ara.

„On má tak krásné peří,“ řekne kosák.

Druhý se přidá: „Aby se nechtěl stát našim králem“ 

„Já bych se s vámi radši kamarádil. Můžu?“ Řekne Ara.

„Tak jo.“ Shodli se unisono všichni na stromě.

Majda se nechala unést tím, jak se to všechno krásně vyřešilo. „Haf! Kde mám tu Moji? Já ji snad někde ztratila!“ Než si Majda vzpomněla, kde naposledy nechala Moji, ta už přibíhá i s cizím pánem ke stromu.

„Vidím, že tady je vše v pořádku,“ nechá se slyšet pán, „tak si můžeme konečně vypít tu kávu.“