Jak snadné je uvěřit

Uvěřila jsem tomu, že můžu psát a může to být má profese.

Chápejte, ne že umím psát. To umím, při vší skromnosti. Nebyla jsem ta, co měla vždy jedničku ze slohu. Bylo to pro výběr témat. Má témata byla kontroverzní nebo běžná témata měla neobvyklý úhel pohledu. A to v době, kdy se vyučoval Marxismus-leninismus a každé oslavy korunovali pionýři, se moc nenosilo.

Rebel jsem stále. Ale od té doby jsem přispívala hojně do školního časopisu, vedla několik fanclub titulů, přispívala do místních plátků fejetony nebo dokumenty. Pár povídek mi vyšlo knižně v několika sbírkách.

Finanční bilance ze psaní za posledních dvaceti let je nula nebo spíše mínus. Když píšete o koncertu nebo akci, tak se na ni sice dostanete, ale třeba cestovné jde na mou hlavu. A honorář malý či žádný. Nejednou jsem ho ani nechtěla. Nebo mě nenapadlo ho chtít. Ten pocit, že tvá slova někdo vytiskl, uveřejnil a ty to vidíš černé na bílém a se svým jménem. Dokonalost. Skoro jako orgasmus. Nekecám!

Dokonce i texty na webové stránky jsem zpracovávala za láhev vína, kávu nebo jinou laskominu. Říkáte si, co ta ženská blázní? Nikdy mě nenapadlo, že mám za psaní chtít peníze. Že si mám nechat zaplatit tento um. A to jsem marketér se silnou orientaci na ekonomii. Asi je to i tím, že mi málokdo chce zaplatit za mé obrazy. Ne, že by byly hrozné, ale zvykla jsem si, že za umění se v naší zemi neplatí. Bohužel. A malba nebo kresba je fakt práce. Vlastně dřina. A to psaní, to mi jde tak lehce.

A navíc, všichni kolem mě mi celý život říkali: „Psaní tě neuživí.“

Až budu velká, budu spisovatelka!

Vzpomněla jsem si, jak jsem tomu věřila jako dítě, a tak do mých zhruba deseti let jsem tímto sdělením krmila všechny tetičky, strýčky a jiné návštěvy. Věřila jsem tomu. Psala deníky a vedla domácí noviny. Něco jako zahrádkářův rok.

Znovu jsem uvěřila. Uvěřila jsem sama sobě a tomu, že mě to prostě uživí. Uložila jsem si do telefonu inzerát, který poptával „copíky“. Na inzerát jsem zapomněla. Našla jsem ho po dvou měsících. Za drzou otázku nikdy nic nedáte. Reagovala na poptávku, i když trochu pozdě. A měla jsem štěstí.

Už dlouho mě psaní rovněž živí, mimo jiné tedy.

Pořád mám trému.

Pokaždé, když odevzdávám texty, svírá se mi žaludek. Se svou prací odevzdám klientovi i kus svého srdce. A právě proto ani nedýchám, když čekám na resumé, jestli se to líbí. A co víc si přát, než psát od srdce a uvěřit. Když věříte, čemukoliv, začnou se dít zázraky.

Čemu věříte vy? V zázraky nebo, že budou padat žáby z nebe?