Jak chutná sláva?

Asi to není náhoda…

Ne náhodou je téma mého prvního románu SLÁVA. Sláva, která nejdříve nepřichází, a poté je ji příliš. Psala jsem o něčem, co jsem nikdy v tom pravém slova smyslu nezažila. Popisované zážitky jsou zprostředkované. Jak prožívá mladý člověk to, že se mu nedaří prosadit se? Co cítí, když nečekaně a vlastně v okamžiku, kdy to kousnul, dostane lístek do rakety ke hvězdám? Zažila jsem hodně přístupů těch, kdo má osobní zkušenost. Mě osobně je nejbližší ta verze, kterou jsem napsala Davidovi. Vděk. Vděk za to, že ho lidé milují.

Knížku si KUP TADY – KLIKNI

Má první velká akce

Masarykova veřejná knihovna ve Vsetíně mě pozvala na besedu s autorským čtením. Těšila jsem se. Těsně před akcí mě přepadla obava, že budu v početní převaze. Byla jsem velice ráda, když ´první návštěvnice srovnala skóre. Přesilovka v publiku mě potěšila. Nakonec bylo narváno.  Dokonce si jedna divačka přinesla vstupenku. Se slovy „poznáváte ji?“ mi dala před obličej nějakou fotku.

„To je moje mamka! Za mlada… tak v patnácti.“ Říkám.

Paní spokojeně přikyvuje a říká, že jsou spolužačky. To zahřeje u srdce, co říkáte?

Konfrontace po letech

Na besedu přišla i moje třídní učitelka ze ZŠ (5.-8.třída). Na socialistické školství nemám luxusní vzpomínky. Vlastně ani na paní učitelku ne. Proto naše interakce byla poměrně překvapivá. Je pravda, že zrovna ona nás dost cepovala slohovými pracemi a úvahami všeho druhu. Ve škole jsme se nepochopily. Ona nechápala náš životní styl a svět. Byla jsem jedináček. Působila jsem jako těžký introvert, kterým jsem nikdy nebyla. Do školy jsem chodila s terčem na zádech v pozici otloukánka. Občas to bylo až na hranici šikany. Náš svět a chápaní světa na valašské samotě se nepotkalo s chápáním světa dětí, učitelů a ostatních lidí žijících na sídlišti menšího okresního města. Myslím, že k pochopení právě došlo. V jeden moment, na jednom místě, a ještě za asistence publika.

Zodpovědnost za své fans

Publikum, to jsou ti lidé, kteří mi věnovali svůj čas, aby přišli. Zajímám je. Polovina znala mě nebo mou rodinu a přišli ze zvědavosti a pozdravit se. Druhá polovina přišla proto, že je zajímalo téma: Cesta ke spisovatelce. Mají svůj sen jednou napsat knihu. Nebo už dokonce píšou, a chtěli se inspirovat co dál. Zažila jsem stejný vděk, jako jsem přisoudila Davidovi ve Hvězdách. A také zodpovědnost neříkat těm lidem nesmysly, věnovat se jim. Nakoplo mě to tvořit pro ně. Oni na to čekají. Inspiruji je. Nový, nečekaný a vlastně zvláštní pocit.

Kameňák na konec

Dozvěděla jsem, že až napíšu třetí knihu, dostanu se do Kroniky slavných valašských rodáků. To je výzva!