Fejeton z cyklu „A kdo se postará o vás?“: Kyselo, h**na a další životní jistoty

Ještě než se začteš do fejetonu, ráda bych ho uvedla. U prvních čtenářů měl velmi rozporuplné reakce. Kamarádka, která nechce být jmenována, mi řekla: „To jsi docela přehnala. Velice neuvěřitelné. A jestli je to pravda, tak je to příšerné. Tak přece nikdo nemůže žít.“

Milá kamarádko, jsou lidé, kteří žijí ještě hůř. A také ještě líp. Možný standard žití je docela široký pojem. Kdo nezažil, neumí si představit.

Kamarádka Adél, která se také stará o stejně mladou maminku reagovala: „Dobrý, hele, ty máš u nás doma odposlech?“

Došlo na pár nadšení, znechucení a taky došla slova. Já si myslím, že to tak šílené není. Vlastně o nic nejde. Mě to přijde normální a přirozené. Co si o tom myslíš ty? Budu ráda za reakce.

A tady už je ten fejeton:

Kyselo, hovna a další životní jistoty – autor: Vlasta Antošová

Jsou lidé, kteří sní o klidu v horách. O tichu, kde slyšíš jen vítr a vlastní myšlenky. Jsou jiní lidé, kteří by rádi život a klid s výhledem na moře. To bych si taky dala líbit. Já žiji s mámou. Tam vítr neuslyšíš a moře neuvidíš – přehluší ho komentář ke struktuře ranní stolice.

„Nebyla to žádná sláva,“ oznámí máma u snídaně, než si vůbec stihnu sáhnout na hrnek. „Taková nijaká konzistence. Možná že ta paprika včera? Nebo ten rohlík?“

Stojím se snídani v jedné ruce, křeči v druhé ruce a s duší v troskách. Přemýšlím, co se stalo s mým někdejším životem, kde stolice nebyla konverzační téma. Byl to jiný svět. Zřejmě i jiná planeta.

Aby snad nedošlo k mýlce, já svoji maminku miluji a přeji si, ať je co nejdéle na tomto světě. Je totiž úžasná. Čím dál víc však vnímám, že jsem v časoprostoru, kdy se role obrací. Kdy ta Amazonka ze samoty na Valašsku se stala vetchou stařenkou, o kterou je potřeba se postarat. A to hlavně proto, že sama sobě by si snad ani čaj neuvařila. Přece to nebude dělat jen pro sebe.

A tak to celé vzniklo. Když už sama svou silou neutáhla postarat se dům a už vůbec ne o sebe v domě daleko od civilizace, přestěhovala jsem ji právě do ní. Do městského bytu. Protože máma patří k druhu naprosto nenáročných Amazonek, tak proč by si vařila, proč by se o sebe pořádně starala. Škoda práce. Rohlíková dobrovolná dieta zřejmě způsobila první zlomený krček. A přehodnocení celé situace, kdy jsem ukončila éru Valašska a přestěhovala si maminku k sobě do miniaturního bytu na okraji Prahy.

Vymezení si svého prostotu překvapivě nebylo vůbec náročné. Asi proto, že spolu dobře vycházíme a vycházely jsme vždy.

Co náročnější je, tak jsou konverzační témata a stravovací návyky či chutě.

„Mami, co bych chtěla na oběd?“ Ptám se, protože už fakt nevím, co vymyslet.

„Já nevím, něco.“

Takovou radu jsem přesně potřebovala. Takže sáhnu po Magdaleně Dobromile, strana 128, recept Kterak přichystati Něco. A mamka pokračuje:

„Hlavně nedělej tu brokolici, jako včera. Ta nějak divně kousala do zubů. A ten guláš z minula nebyl vůbec červený.“

„Jo, joo. A kyselo bylo moc kyselý, to znám.“

Uvědomuji si, že jako dítěti mě doma vůbec nechutnalo. Veškeré vařené jídlo bylo totálně rozvařené. Maso upečené do naprostého mrtva a tuha. Byla snad jediným vděčným strávníkem školní jídelny.

Máma tyhle domácí chutě vyžaduje. Ani tak neřeším, proč má všechno chutnat jako z roku 1982, spíše by mě zajímalo, proč se u nás takto vařilo. Jestli to ani máma nebo ani babička neuměly. Nebo jestli rozvařená beztvará konzistence byla norma k tomu, že za socíku měl kdekdo už ve třiceti v ústech svoje dovozové klapačky. Žily jsme tři ženy na statku v horách. Staraly se o pole, ale neuměly jsme zpracovat v gurmánský zážitek to, co na poli vyrostlo.

Hodně let vařím kuchyni ovlivněnou Španělskem. Takže: „to zase vaříš ty tvoje chutě?“ je každodenní otázkou. Příprava jídelníčku, aby to s chutí jedla i máma je jako pohybování se po minovém poli. Nikdy nevíš, co dnes nebude chutnat.

Místo chleba boj o rohlík. Jogurty se nejí přímo z lednice, musí se ohřát. Jablka jsou tvrdé a nepoživatelné i nastrouhané. Zelenina na malé kousky je příliš velká. Nabídneš těstoviny, dozvíš se, že nudle nemá ráda. Nabídneš rýži, zjistíš, že ta je lepší, ale zrovna dnes taky ne. Nabídneš polévku? Nevař se s tím, nechci nic teplého. Po přednášce na téma „Polévka je grunt“ to vzdávám a bezradně stojím v otevřených dveřích lednice plné jídla, které ale není to ono pro dnešní den.

Udělám to, na co mám chuť já. A prostě uvidím. Když naservíruji španělsky vypadající chod už slyším: „No jo, to jsou zase ty tvoje chutě… Jé, já to nesním, ne toho strašně moc.“ Hořekuje nad poloviční porcí. Co vám budu povídat, nakonec to snědla, i málo toho bylo a snad i chutnalo.

Zvrat nastal, když jsem vyzpovídala sousedku, jestli nemá ponětí o službě, která by tady vozila seniorům obědy. Sousedka ponětí měla, a dokonce službu i využívá. Okamžitě mě zásobila pro představu starým jídelníčkem a informacemi, kde obědy objednat.

Z mámy se ze dne na den stala Michelinská recenzentka v důchodu, která nehodnotí restaurace, ale dotované obědy nebo šunku z akce.

Její poslání začne rituálem, kdy se posadí k jídelníčku na příští týden. Zaškrtává si důkladně jedno ze tří jídel a už dopředu se těší. Spravuje si agendu, co si objednala a posléze, po konzumaci, také kvalitu.
I když mě občas přivede na kraj hladovkového zoufalství, miluje mě a já ji taky.