Od mala jsem si přála být spisovatelka. I když jsem to řekla nahlas asi jen dvakrát. Poprvé před tetou a strýcem. Bylo to na nějaké rodinné oslavě. Nebo spíš asi pohřbu. My se moc rodinně nedružili. Většinou se tak ne moc početná rodina sešla při karu. Natolik mě jejich reakce zaskočila, že jsem ten výsměch nechtěla už znovu zažít.  

„Holčičko, neblázni! To tě neuživí! Musíš si vybrat nějakou normální profesi!“ Spráskla ruce tetička, když jsem jí řekla, že chci být spisovatelka. „Pepo, pocem!“ Zavelela směrem ke strejdovi. „Pepo, ta holka nešťastná chce být spisovatelka!“ Pokřižovala se navíc.

„Hahaha, větší hovadinu jsem ještě, hahaha, neslyšel, hahaha.“ Strejda si ke mně přitáhnul židli. Protože se pořád ještě hurónsky smál, málem si sednul vedle.

Začaly mi téct slzy a vanilková chuť zmrzliny v puse pomalu hořkla.

To bylo poprvé. Pro mě šílená potupa. Bylo mi asi 7 let. Milovala jsem knížky. Chtěla jsem psát stejně krásné příběhy jako ty, co jsem ráda četla. Podruhé jsem to řekla jedné naší známé. Ta to hned za tepla řekla mamce. Máma jen udiveně zvedla obočí se slovy: "Vážně? To jsem nevěděla."

Bodejď jo. Já si to nechávala pro sebe. A na otázku: Vlastičko, čím budeš, až budeš velká?  Jsem odpovídala společensky únosnější verzí: Já nebudu dělat, já budu doktorka. 

Dokonce jsem měla trojky z češtiny. Občas mi nějaká hrubice ujede. Nijak zásadně. Ale víš co... Nápady na příběhy tvůrčí i prodejní to vliv nemá. (Pššt! Ale existuje profese korektor a to je přesně ten, kdo netvoří, ale opraví ti chyby.)